Kámen chce být na dně, člověk patří na symposium – O samotíži těla i nebesklonu duše

Vypráví se, že ve starých  kosmologiích začasté a nejstaších téměř bezvyjímky platilo, že každá věc má své „vlastní místo“. Předivo světa mělo prý svou osnovu i útek, nemluvě ani o tkalci a stavu. To vše bylo sice jen těžko zahlédnout, ale přece  to byly veličiny skutečné a neklamné, s nimiž se počítalo. Spolehnutí na skrytý a zároveň zjevující se kosmický řád spočívalo hluboko ve vědomí dávného člověka. Dokladem těchto tvrzení není zdaleka jen vybrané aristotelské motto. Ostatně Aristotelés se v kontextu svého výkladu ve Fysikách nepředstavuje jako objevitel „teorie přirozeného místa“. Common sense o skutečnosti skrytého smyslu a určení každé části i celku kosmu potkáme v mnoha podobách a většinou bez toho, že by jej kdo dokazoval. Jistota o smyslu okolního světa se tak mohla zcela prostě odrážet v základu o smyslu vlastní existence navzdory všem těžkostem s jeho hledáním. Tato jistota se dnes vykládá jako příliš optimistická část dědictví minulosti, jako jedna z těch věcí, které nepřežily drtivou kritiku novověku, přestože tu a tam se někdo k tomuto „optimismu“ navrátí.

Slovo kosmos zase evokovalo krásu uspořádání – šperku, který pro lidskou zpupnost bývá sice načas podroben trestu v podobě zmatení – neřádu, ale to právě jen, aby se obnovila původní krása uspořádání. Potopa, babylónská věž zmatku a mnoho dalších příkladů božských zásahů ve prospěch znovunastolení řádu neslo tudíž význam dočasného vybočení. Celku dominoval řád a z dočasných zmatení nebylo možno si dělat obrázek o trvalém stavu světa.

Jistoty o pevné osnově přediva světových dějů a kosmu jako šperku zeslábly spolu v zarputilé doufání jednotlivců a aristotelská teorie přirozeného místa každé věci jakoby byla už dávno jen jakýsi otisk. Příklad kamene, který se na své cestě z oblaků nespokojí, ani s místem ve vzduchu, ani na hladině vod, ale spočine až na pevném dně, naleznuv tam svoje vlastní – přirozené místo, málokoho dnes přesvědčí o rozumném uspořádání světa, protože je ztracena jistota vážící svět okolo a svět uvnitř člověka. Poslední, co, jak se zdá, zůstává nám i starým společného je touha po nalezení (přirozeného) místa pro sebe sama a srovnání s jevy okolního světa ať už je jistota o něm jakkoli vratká. 

Cesta hledání přirozeného místa je pro člověka „západní“ kultury bytostně svázána s porozuměním skrze vlastní předporozumění určené řeckou kulturou. 

Vztáhneme-li tázání po přirozeném místě na člověka, není (na rozdíl od kamene) odpověď nasnadě. Toto tázání nemusí nacházet a dokonce většinou ani nenachází svou odpověď v artikulaci nějakého cíle, ale daleko častěji v prostém konání - v reakci na momentální situaci, nebo intuitivního hnutí. Takto zodpovídá každý člověk, ať to ví nebo ne, na otázku o svém přirozeném místě. 

P. Hadot v práci, kterou shrnuje své celoživotní badatelské úsilí na poli antické filosofie interpretuje počátky evropského myšlení právě ze vztahu mezi konáním, tedy způsobem života a myšlením, tedy naukou neboli světonázorem. Z tohoto pohledu přirozené místo lidské existence je provázáno jako u Aristotela zároveň s cílem (telos, entelechia) života. Nakolik je odpověď na to, co žijeme skutkem i slovem v jednotě se sebou i navzájem, natolik je život lidským životem, tedy natolik je v něm patrná výbornost – dokonalost (areté). Z jiného pohledu dosažení přirozeného místa zároveň znamená uskutečnění štěstí (eudamonia) jako pravého cíle lidského života. Hadot pracuje právě k důraznému připomenutí provázanosti těchto pohledů v celé tradici antické filosofie. Oba pohledy se k sobě váží velmi těsně jak můžeme číst např. u Plótina: „Bez výbornosti (areté) je bůh jen slovo.“ 

Božské je Platónovu Sókratovi to, co působí jednotu vnitřního a vnějšího. Bohové jsouce nesmrtelní jsou právě ti, jejichž těla (sómata)  a duše (psychai) jsou spojeny nerozlučně a proto je smrt – oddělení duše od těla nepostihne. Tělo ve smyslu sóma není totéž co masito-kostěná schránka duše, daleko spíše se nabízí pochopit jej jako strukturu vnějších vztahů, které si duše utváří a jimiž je podněcována.

Ne náhodou právě P. Hadot rozpoznal právě v Platónově líčení Sókrata z dialogu Symposion jedinečnou příležitost vyložit celý portrét onoho archetypu  člověka – filosofa. Tam totiž nalezneme nejen výklad samotíže duše i jejího nebesklonu, ale především doplnění o situaci, která charakterisuje šťastné pobývání v těle – jestli se v souvislosti s tělem vůbec dá mluvit o štěstí. Připodobnění se božskému, které je cestou k lidské eudaimonii se totiž děje poznáním toho, co vpravdě jest, ale z tohoto oboru jsoucna jenom krása je zbadatelná skrze tělo skrze smysly a vztahy. Ostatní poznání, hodné toho jména, se děje bez těla, zatímco přinejmenším počátky poznávání „krásy o sobě“ jsou s tělem spojeny – tedy včleněny do společenství s vnějším světem. 

Eudaimón tedy šťastlivec nachází svoje přirozené místo (oikeios topos) tam, kde se děje poznání a připodobňování tomu oboru jsoucna, do něhož patří vedle spravedlnosti, rozumnosti etc... i krása. Přirozené místo člověka je, pokud jde o život v těle, místem domáckým – oikeios, proto netkví v činnostech výdělkářů a pachtilů, ale ve schólé – pauze, neboli čase volném pro rozhovor. Poznání přiměřené člověku se děje právě křesáním jiskry náhledu v nezávistivém dialogua vlídném posuzování.

Odtud je nade vší pochybnost zřejmo, že přirozeným místem člověka v tomto světě je  symposium (symposion).

Autor textu David Bartoň

Symposium v Berouně zaštítěné primářem h. c. rugbyového realismu Jiřím Fürstem

(Foto Michal Blažek)