Esej Zdenka Palcra „Giacomettiho postřeh“ (zde v katalogu výstižně charakterizuje rozdíl mezi sochou a objektem, mimo jiné, jako rozdíl ve schopnosti zobrazovat a tedy i v představivosti (uvědomme si pro srovnání zanedbatelný význam a hodnotu objektových děl v jiných uměleckých oborech např. literatuře, divadle*, atd). Imaginativní neschopnost tvůrce objektového umění spoléhá na lenost či absenci představivosti konsumenta: může-li objekt představovat cokoli, nepředstavuje-li nic mimo sama sebe, nemusí se divák nijak namáhat.
Objektové umění vytváří tedy symboly, není příznačné, nelze je přímo „čísti“, nejsou znaky toho, co symbolizují.
Mají-li nabýt významu jest třeba dodat ideologii. Tyto objekty se tím stávají ostatky náboženství, kterému je možno uvěřit či neuvěřit. Často pouze neřízená touha otevírat ústa či chápat se pera, být sám sobě prorokem, prozradí na co tvůrce myslel (nebo nemyslel) během tvorby a ukáže vratkost základů víry. Na víře samé to však nic nezmění.
Antonín Kosík, úryvek, k eseji Zdeňka Palcra „Giacomettiho postřeh“, pracovní verze, 1982
O Palcrovi v číslech SZ 8, 9, 11, 12, 13.
Formát pro tisk