Dva projevy obrazového vytváření, svým vznikem v dějinném čase od sebe vzdálené, přivádí současnost k symbióze. Oba mají jistotou v provedení zajistit intelektuálním zájmům ”provoz„, a ta je určena v obou případech volbou, která nezavazuje, protože nezpřítomňuje žádnou vazbu k tomu, co má být obrazovým projevem ztělesnění jako duchovní svět ustaveno.
Naše tázání po možnosti souladu, je-‑li soulad duchovního světa ztělesněného a zpřítomněného sochou Despiaua a Gutfreunda naším souladem, nás vrací k sobě. Máme-‑li soulad přijmout za svůj, tážeme se tím na to, čím jsme souladem vedeni. Jsme-‑li vedeni potřebou souladu nebo porozuměním souladu. V prvním případě je to naše zaměřenost a zaměřeností zůstane, protože to, k čemu je zaměřena, bude stále před námi ustupovat. Ve druhém případě pochopení pro porozumění je nám přístupné, může přistoupit. Přistoupí-‑li, jsme v souladu sami se sebou. Tak se nám otevře přístup pro pochopení souladu Despiauova a Gutfreundova duchovního světa ztělesněného sochou.
Zabývání se ukončeným dílem není pouze věcí zadávající, odborné a divácké profese. Není k užitku a především nespočívá v užitku. Ani dílo nelze užít a užíváním opotřebit. Není to předmět. Ztělesnění duchovního světa sochou je tím, co k nám svou životností ztělesnění se vztahuje. Proto není předmětem. Neznamená, že není jiného duchovního světa než ztělesněného sochou, ale znamená, že není-‑li duchovní svět ustaven nebo jeho ustavení pomíjeno, jsme odkázáni na prožívání představy skutečnosti. Té se neubrání a touto představou budeme vedeni. Před prožíváním představy není úniku. Uvolnění nejsme ani v přání ani ve své volbě představy, protože již jsme vedeni představou záměru přání nebo volby. Proto nejsme ani ve snění. I to, co zdánlivě uvolňuje, představivost rozvrhu uspořádání zobrazením nebos skutečnosti, je vedeno představou záměru účinku rozvrhování.
Ustavování duchovního světa jeho zpřítomňujícím ztělesněním, sochou, znamená, že jak toto ztělesnění, tak pohled naší tělesné přítomnosti na toto ztělesnění, vedené představou, se účastní prožívání představy, které ztělesnění tématizuje. To, co tématizuje, je vztah, prožívaný vztah představou k celku, k celostnosti. Naše prožívaná přítomnost, pokud se neprožívá ve své uzavřenosti, ale ve svébytnosti přístupné otevřenosti, zakouší takto, celkem ztělesnění představ sochou náležení k celku, celistvosti světa. Obnovuje tak tím to, co ztrácí prožívání pobytu, celistvost.
Formát pro tisk