Nejlpépe zhodnocený vyšel jediný objekt mezi lysolajskými sochami – Pisklákův Relikviář. „Neurazil“ je ani Váchův do středobodu geniálně umístěný Časosluncosběr, Švaříčkův Duch oceánu je prý „odporný“. Studenti figurálního vyššího ročníku by už měli být seznámeni s tím, že ne oni budou bojovat proti konzumní společnosti, ale že konzumní společnost bude bojovat proti nim. (Pokud se tedy nezačlení a nebudou dělat mluvící havrany nebo medvědy.) Každý si bude muset najít způsob, jak si uchránit svobodu času, aby se vůbec k tvorbě dostal. Bohumil Kubišta si úsilí představuje takto: „Vlastní jádro umění vyjmout jako zářivý krystal z bezcené horniny, aby pak diváky uchvátil silou své zářivé energie a aby všednostmi otupenou lidskou duši přivedlo k poznání nových pravd.“ Jiný boj je předem prohrán. Konzumní společnost nejraději kupuje díla prvoplánově ji kritizující coby moderní formu odpustků a rychle si začlení mezi sebe úspěšného „revolucionáře“, který to většinou ani nepozná a přijme pedagogickou kariéru. Nejlépe jim nabídne pedagogickou kariéru. Zpitomělý odbojník už má pak jen starost jak to doklepat do penze za státní peníze, dokonce je vhodný i k paralizování nových rozhněvanců. Picasso svou Guernikou, která byla ještě protestním uměním s velkým U a splňovala tak na rozdíl od součastníků i Kubištovu premisu neovlivnil vůbec nic, snad vyděsil svojí naléhavostí pár lidí, kteří zavčas utekli, což sice není málo, ale Daladier a Chamberlain si na něj v Mnichově bůhvíproč nevzpoměli. Jediné co jako „umělecký čin“ může pohnout společností je vyhodit galerii do povětří. Tento čin však nikdy žádný umělec neudělá, protože ten kdo ho udělá, se radši zapíše do dějin jako Che Guevara než jako kolega Michelangela. Ale zpět k Lysolajům. Samozřejmě Talaverova žába nijaké zářivé pravdy neodhaluje, ale děti z mateřské školky, na kterou žába poulí své oči, se setkají s plnoplastickou, neproděravělou, nemluvící, neblikající sochou, která nebude měnit okolní prostor na počítačový komiks. Celkově mám z několika generací nastupujících absolventů sochařství AVU pocit, že jsou plni nedůvěry v sochařskou tvorbu, vůbec netuší k čemu by bylo sochy dobré vytvářet, jsou plni poraženeckých myšlenek a zároveň jaksi namistrovaní z důvodů, které se mi zatím nepodařilo odhalit. Typický absolvent figurální školy pracuje pro film ve stylu barrandovského empíru (250 Kč/hod.) nebo dělá poskoka u restaurátorů (150 Kč/hod). U filmu si navíc za ty kašírky zvykne na peníze a ještě se umělecky oddělá. Vlastní tvorba téměř 0. Důvod proč stojí za to podstoupit sochařskou řeholi jim jejich profesor za 25 let asi neřekl a ani svým příkladem dát nemohl. V poslední době vychovává škarohlídské prodavače naučeného šikovného modelérství. Asi tři jeho absolvent, kteří se zaznamenatelně věnují své tvorbě, si našli své vzory zavčas jinde.
Slavnostní zakončení SOCHAŘSKÉHO SYMPOZIA Beroun 2018
Dne 20. října od 14 hodin, Rehabilitační nemocnice Beroun, Prof. Veselého, Beroun 3 – Závodí
Leták zachycený na AVU
„... reformátory vzdělání všeho druhu pojí jediné, a to nenávist k tradičnímu pojetí vzdělanosti.
Blažek versus Kodiak
Po sedmi letech byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek obvodního soudu v Praze 1. Restaurátorská firma Kodiak musí do 3 dnů od nabytí pravomoci zaplatit nejen odměnu za restaurátorský dozor a vedení stavby Národního divadla ak. soch. Michalu Blažkovi, ale i úroky za 7 let, soudní výlohy a mzdu advokátům, což několikanásobně navýší původní sumičku.
V příštích číslech
Návštěvnost od 27. 11. 16
UMĚNÍ (NE)BOJUJÍCÍ
Náhodou jsem zavítal do hospody a vyslechl kritiku Lysolajského sochařského sympozia od studentů figurálního sochařství AVU. Nejvíc to schytala Talaverova žába: „Takhle chcete bojovat proti konzumní společnosti?“ Nebo Apsara: „Je to špatně udělaný hakenkrajc“.
Autor: Michal Blažek Vydáno: 23.10.2014 9:30 Přečteno: 3993x |