Toto „nebe“ či „ráj“ se tam, a Palcr vždy zdůrazňoval, že „všechno je na zemi“ (ale s Dostojevským, že i pokud je Bůh mrtev, není všechno dovoleno), tedy na místě země, kde jsou jeho plastiky – v ateliéru zejména – uskutečňuje prostřednictvím jeho vztahu ke světlu, jako plnosti, nikoli prázdnotě prostoru.

Ten totiž je v Čechách dokonce „těžký“. Ve Francii například je prostor (= viditelné i neviditelné světlo) „lehký“, proto tam vytrysknou, ocitnou-li se tam na delší dobu, české talenty. Těžké světlo – prostor je zřejmě dán mimo jiné jaksi „grálovým“ horopisným i  geologickým charakterem české kotliny, která světlo – a živou vodu, jak se vypráví – jímá a pozdržuje, shromažďuje. Prostor je pro Palcra prvotně, nikoli však a priori, před vytvořením Postavy, světlem v jeho majestátní nevyhnutelnosti, mocné nadvládě. Je pro něj druhem „božstva“, které musí jakékoli gesto, například růst Postavy do světla a ke světlu, dovolit. Tak ovšem to, sice všeobecně známým, avšak již nikoli dostatečně do hloubky dnes reflektovaným způsobem, vyjadřuje zlatá folie pozadí určité fáze středověkých obrazů v naší civilizaci. Jenže oni oba, Palcr o něco víc než Svoboda, odmítali postavit si a vzít svůj úkol tak, že není „od nuly“ (totiž že není autorský dobývaje nová, dosud neznámá území), že totiž před jejich autorským gestem už je předpracován sepsaným a obecně známým velkým a identifikačním příběhem. Tento velký identifikační příběh – byla to egptsko-řecko-židovsko-křesťanská zpráva o celku a smyslu světa – ovšem v nich nadále pracoval.

Myslím, že se Svobodovi podařilo fotografiemi zachytit nejen onen duchovní svět (ani jeden z nich by nesnesl dnešní módní řeč „vtutochvilů“ o „andělech“), který přitáhl na zemi Palcr. Ale i onu atmosféru klukovské, rošťácké legrace a až sladkého omdlévání údivem nad bezpečným vědomím spásy. Totiž nad poznáním skrze poctivé tvoření plastik a jejich umísťování do světla/prostoru a nad poznáním skrze poctivé fotografování, jež k tomuto bezpečnému vědomí spásy je přivedlo. Bylo to údivné poznání faktu, že onen „mrtvý Bůh“ ze zdánlivě příliš prastarých a údajně komicky neaktuálních příběhů a jeho milostný vztah k lidem přece jen existuje. Do pracovny velkého sochaře navštěvovaného velkým fotografem se navždy sneslo a navždy tam zůstane.