... Je ještě jeden obor, se kterým sochařství, pracující vlastním tělem a hmotou v (trojrozměrném) prostoru, tak úzce souvisí. Otto Gutfreund upozornil na tento vztah: je jím tanec. Cítíme ostatně už předem příbuznost mezi, situace se tázajícím a situaci odpovídajícím, odpovědným tedy dobrým chováním a dobrým pohybováním sebou samým, dobrým sebevyslovováním a krásným sebepohybováním, kterým je tanec. Nebylo by zde na místě a nejsem k tomu ani vybavena, načrtávat nyní teorii tanečního umění. Chci ale podtrhnout některé jeho rysy zřetelné běžnému pohledu laika.
Předpokladem tance je možnost volního zacházení s tíží vlastního těla. Při výchozím postoji klasického tance (baletu) je jeho těžiště vytlačeno vzhůru, z oblasti pánve do středu hrudníku, pádně – a symbolicky – řečeno: od břicha k srdci. Pouhým rozhodnutím k přesunutí tíže (nesení vlastního těla) je v těle tanečníka nastolena svoboda. (!)Zatímco jeho osa se upevnila, a stala zřetelnější, nohy se uvolnily, odlehčikly, stojí na špičkách, také ruce (paže) jsou volné. Vysunutí těžiště (vzhůru: pozvednutí k srdci) a upevnění osy (páteře) napřimuje hlavu a dává jí vyniknout – ramena poklesla – a umožňuje zvýšenou pohyblivost krku, tvář se napříště bude rýsovat v bohatých rozličnostech možností svých profilů. Vzpřímená hlava nadto je ve vztahu ke vzdálenějším viděným, slyšeným a pociťovaným horizontům. Celé tělo je přichystáno vnímat a posléze být nástrojem výrazu toho, co vnímá i nově pocítěné plnosti vlastních možností. Při výkonu svého umění se stává tanečník povýšenou možností sebe sama, znásobenou volnost pohybů vlastního těla podřizuje vznětům získaným v sebezapomenutém naslouchání „informacím“ (hudbě), které jsou produkovány či prostředkovány Jiným/jinými subjekty.
V události tance je tělesně ve fyzickém čase a prostoru zpřítomňována jednota dvou subjektů. Skutečnost, že obě tyto složky – na jedné straně skutečně fyzicky pociťovaná svoboda vlastního těla a na druhé straně disponovanost a ochota k naslouchání (lze říci také poslušnosti) tou svobodou podmíněné a získané – v úkonu tance neoddělitelně souvisí, může nám osvětlit se zvláštní zřetelností důrazně sakrální charakter podstaty tanečního umění. Nemluvím o tom snad nadarmo teď, když se chci přiblížit problému sochařství, protože také zde máme co činiti s oborem, který tkví důsledně ve sféře fyzické reality, kterou chce sjednocovat v tvůrčím aktu s danostmi reality další. Socha je skutečně v plnosti svého trojrozměrného těla přítomna v tomtéž prostoru, ve kterém stejným způsobem existujejejí autor a její pozorovatel. A jeho (sochařství) úkol tedy nelze postavit toliko jako problém.
(Jde o tajemství, právě proto, že data vstupující do procesu poznání nejsou představena mimo poznávajícího tak, že by s nimi mohl volně zacházet, jako je tomu při řešení problému. Umísť´ováním hmoty do prostoru či pobýváním v témže prostoru se sochou poznávající subjekt sám je součástí těchto dat, neboť i fyzicky je součástí téhož prostoru – totiž světla, které je matematicky neuchopitelným a nedisponovatelným datem, do něhož nadto vyzařuje obsah nitra Jiných subjektů, s nimiž se sochař a pozorovatel ve světle setkává, řekněme, že jde o duchovní události a mimosvětné skutečnosti, které tato data – Jiné subjekty – zjevují a subjekt sochaře i pozorovatele na ně reaguje změnami obsahu svého nitra).
Vladimíra Koubová-Eidernová prosinec 21016
Formát pro tisk