Surrealistický objekt a objekt konstruktivistický se vzájemně nepoznávají. Nepoznává se Rodinova socha s egyptskou sochou, Matissův obraz s Goyovým obrazem. Nepoznávají vzájemně svou skutečnost, ke které se vztahují. To, co je k sobě váže, je vázanost rodem, objekty ztotožnění, sochy a obrazy oddělení od skutečnosti. Objekt se ztotožní s čímkoliv tehdy a tak, jak naléhavá je nutnost, proto čas objektu je čas naléhavé nutnosti; s tou, jak pomíjí, pomíjí i význam objektu, jen objekt sám, bez významu, zůstává takovým, jakých prostředků bylo použito. Váhání, je-li objekt umění je oprávněna na nesprávném místě. Při ztotožněním objektu s uměním zobrazujícím vnášejí prostředky umění zobrazujícího svými významy více smyslových dat, než kolik objekt je ochoten si podržet, nesleduje jejich omezení z důvodů, které měl na mysli Braque. Pro zaměření objektu je výhodnější, aby uměním nebyl, ale nebude-li uměním, v systému kultury, kde není jiné rituální spojení s místem, nebude ničím. Hlásí se tedy k umění nebo připouští, že uměním není, ale může jím být. Systémem kultury prochází všechno stejně jako umění. Mají-li všechny významy stejnou hodnotu vzhledem k naléhavé nutnosti, mizí významnost, s ní hodnotovost, pojem umění je neurčen… (pokr. cca 3 A4)
„…Je to konec, opuštění sochy jako významu a to nejméně na tak dlouho, než se ustálí princip, jehož potřebou význam sochy není… Není-li respektován významový rozdíl mezi sochou a plastikou, mezi sochou a objektem, projde střídání principů nepozorovaně…“
(Výtvarné umění, 1990, č. 5, odpověď Karlu Srpovi jr. v rozhovoru)
Formát pro tisk