Měl jsem pocit, že se po mně něco chce…

Velmi často v psaných textech užíváš slova výrazu duch, duchovní svět, V promluvě říkáš: „Mám rád sochy, protože v nich je duch.“

Jde mi o to rozlišit pojmem jinou přítomnost, kterou před sochou prožíváme.

My prožíváme přítomnost duchovního světa?

Tam, kde je ztělesněn. Například svou silnou přítomností před obrazem nebo sochou. V tomto silném významu zakoušíme zpřítomnění duchovního světa. Nemáme kromě obřadu a myšlení jinou možnost vhledu do svě situace než tímto způsobem.

A není to naopak: že je duchovní svět, ať chceme nebo nechceme, ať jeho potřebu pro nás a naše reálné prožívání pociťujeme, nebo neprociťujeme a ať jsme si jeho existencí vědomi, nebo nejsme?

To, že je duchovní svět, nezakusíme dříve, dokud není ztělesňujícím zpřítomněním ustaven. Zatímco životní dění, které dostáváme od narození, nás strhává s sebou, zpřítomnění znamená zastavení. Tím životní dění již nemá nad námi absolutní moc. 

Jenomže zároveň s ním od narození dostáváme také duchovní svět. Jako to, co je neméně, ne-li více (intenzivněji), než ono životní dění. Je to jako potíž: není popsána Nietzscheho výrokem o „strádání bytí či prajednoty“, které ke svému „neustálému vykupování potřebuje vzněcující vize“, výrokem, který ostatně cituješ ve svém textu Naivní svět génia? A není místem, kde je toto strádání bytí či prajednoty pociťováno, kde jaksi probíhá člověk?

Ano, ale my o něm nevíme, dokud ho nezakusíme.

Ale jednoho dne o něm víme, to, že o něm víme až „jednoho dne“ přece neznamená, že by duchovní svět nebyl před tím, než jsme o něm věděli, než začal být pro nás. 

Objevujeme vždy jen to, co již je, ale nevíme, co znamená. Ve čtrnácti patnácti letech jsem poprvé četl Dostojevského, a jako by se tehdy pro mě duchovní svět otevřel. To, o čem jsem vůbec netušil, že je, že existuje. A začal jsem tomu rozumět. Duchovní svět je tím rajským světlem, kde se volně dýchá a radost patří k jeho vybavenosti. 

Jak může být duchovní svět zpřítomněn? Pokud je míněno skutečné zpřítomnění, nikoli odkazování k němu, poukazování na něj… Totiž: je možné, že je zpřítomnitelný pouze ztělesněným skrze cosi tělesného?

Jediná možnost. Postoj, kterým se říká, že nelze nahlédnout duchovní svět jeho ztělesňujícím ustavením, je zavádějící. Že tělesnost překáží duchovnímu pohybu, a proto se tělesnosti zbavuje, je nepochopením toho, že duchovní svět se zpřítomňuje právě životností jeho ztělesnění.

Tvé sochy však bývají chápany podobně – jako projev úsilí se tělesnosti zbavit, ne proto, že bys to cítil jako svůj úkol, nýbrž proto, že je ti to nepohodlné. 

Jak se může tělesnosti vzdát ten, kdo ztělesňuje sochu? Je to jediný možný způsob přístupu k soše. Duchovní svět je zpřítomnitelný, zjevitelný jedině skrze tělesnost. Nelze k tomu přistoupit jinak. Teprve přes smyslově přístupný jev se dostáváme k tomu, čemu říkáme duchovní svět.