Žádáme fotografy, kteří dne 17. 11. mezi 13. a 14. hodinou v Praze na Můstku fotili kolportéra časopisu Babylon, který nesouhlasně hlasitě komentoval vystoupení starosty Prahy 1 Lomeckého, poté byv obstoupen policií, jménem zákona vyzván, lehnuv si na zem a byl asi pěti policisty odtransportován mimo shromážděné lidi, kterým ještě stačil rozdat několik Babylonů, aby se přihlásili! Máme zájem o placené publikování fotografií.

Čurokapy pro AVU

Čurokapy pro AVUBlízko AVU na třídě Milady Horákové v bývalém obchodě s výtvarnými potřebami, který zkrachoval ihned po Vaňkově konceptuálním puči na Akademii, je nový obchod. Jmenuje se vestoje.cz, kde je k dostání čurokap, nezbytný při zavádění unisexových toalet.

Autor: Michal Blažek  •  Vydáno: 20.2.2019 18:22  •  Přečteno: 2050x

Nyní se věnuji AVU

Nyní se věnuji AVU, která byla ohniskem útoku proti sochařství a kde to skončilo patem na rozdíl od prohry na UMPRUM.

Autor: Michal Blažek  •  Vydáno: 23.6.2014 20:00  •  Přečteno: 3426x

Muzejní noc

Zdeněk Palcr znovuzrodil v poslední chvíli sochařství a to stáním, vertíkalitou, ztělesněním duchovního světa a zachránil rozplizlou plastičnost – životnost, navzdory suchosti a chladu. MB

Autor: Michal Blažek  •  Vydáno: 17.6.2014 16:50  •  Přečteno: 4099x

Zdeněk Palcr – Giacomettiho postřeh

„Nemá-li druhá polovina 20. století významné umění zobrazující, nemá významné výtvarné umění. Objekt neod-děluje, proto je to co se jeví tak mocné, neuchopitelně, nepochopitelně nebo hrozivě, že drtí. Ve ztotožnění s touto mocí je moc i ochrana. Aby se objevilo to, co se takto jeví, musí je od-dělit od skutečnosti a obrazovost se musí od-dělit. Giacomettiho postřeh byl správný, zůstavá otevřenou otázkou, je-li možnost volby. Princip totožnosti je mocnější, je tedy třeba jistá síla k tomu, aby se od-dělilo to, co se jeví. Tuto sílu, zdá se, 2. pol. 20. století v sobě nemá…“

Zdeněk Palcr – Giacomettiho postřeh, 1980 (RR42/99)
 

Autor: Michal Blažek  •  Vydáno: 6.6.2014 19:58  •  Přečteno: 4608x

Návštěvnost od 27. 11. 16

Kategorie: 2014 08, Léto s Palcrem, 2014

Léto s Palcrem

12. července uplynulo 18 let od smrti nejdůležitějšího českého sochaře druhé poloviny 20. století, Zdeňka Palcra. Protože odmítal vystavovat (výjimkou byly pouze tři výstavy – 1960 Praha, 1970 Nová síň, Praha, 1986 Litomyšl), veřejnost neměla a nemá o jeho díle povědomí. Ve stodole ve Zdibech hnije 300 většinou nadživotních soch a to (ne) díky neochotě dědiců zaplatit dědickou daň, která v době Palcrovi smrti ještě platila, dále klasickým nezájmem kulturních institucí i proti sochařsky zaměřené akademické obci.

Začneme první kapitolou z textu Záhadný výskyt skutečnosti a význam obrazu a sochy, otištěné v časopise Konserva/na hudbu č. 12 v 90 letech.

 

Záhadný výskyt skutečnosti a význam obrazu a sochy

Duchamp zdůrazňuje, že dbal o to, aby nález předmětů, které nazve ready-‑made, nebyl veden vztahem, který zaujímá estetický postoj, ale ani jiným prožívaným vztahem. Nastupuje tak vztah neosobního intelektuálního zájmu, vztah technický: co se stane, když odstraní obraz ztělesněné představy jako zástěnu, která věc zakrývá a ukáže se její pravá skutečnost. Ta je podivně neskutečná, ukazuje se věc chiméra. Obraz je nepravdivý. Motivace takového přístupu – nezaujatost prožívaným vztahem – je odůvodňována získáváním duchovní nezávislosti. Vystavení sériově zhotovené věci má pouze doložit nalezený postoj nezaujatého vztahu svou podivnou neskutečností v reálném prostoru výstavní síně.

Respektujeme-‑li Duchampův po-stoj, nespatříme však ve vystavených předmětech duchovní samostatnost, ale naopak doklad závislosti na záhadném výskytu skutečnosti předmětu. Zde rozhoduje to, co k objektovému chování – zabývá se předmětem – nutí. Tím je vyřazen estetický postoj. Duchampovo zdůraznění odvádí pozornost k tomu, co si přeje, aby se stalo. Má zakrýt nepřiznané selhání, obstát v úkolu zpřítomnit duchovní svět obrazu ztělesněním představy, proto za představu, která obraz tematizuje, již nelze nést odpovědnost ztělesněním. Toto selhání je skutečné a tato skutečnost nutí k řešení, jak se vůči prožívání zajistit. Vidíme zde pokus přenést skutečnost selhání na skutečnost předmětu, který, zbaven prožívaného vztahu, se stává záhadným. Duchampův postoj nezaujatého vztahu říká: záhadný výskyt skutečnosti je naším světem.

Zaměřenost na dokládání, vystavování dokladu toho, co je zvládnuto, totiž dokládání toho, že lze vyhovět zájmu o skrytost toho, co zvládnuto není, provádí rozhodující řez: nikoliv skutečnost, ale prožívaný vztah vede ke ztělesňování obrazem a sochou. Pak ale významy obrazy a sochy nejsou pravdivé. Kdo si tento závěr uvědomí a zařídí se podle něho, zaměřuje se na to, aby pravdivé dokládal skutečností. Avšak nelze žít a přitom se nezavazovat prožíváním vztahů. Pokus vyvázat se z prožívání pomocí dokládání pravdy skutečnosti je ochromen neživotností.

Duchampův postoj lze vyložit dvojím způsobem. Jednak jako směřování k nemožnému: vůči prožívání se má zabezpečit pomocí dokladů skutečnosti, nelze k nim nezaujmout vztah – např. neprožít bázeň. Prožívání znovu a znovu odhaluje, že pravda skutečnosti zůstala nezvládnuta, předmět si ponechal záhadnost podivné neskutečnosti a duchovní nezávislost je pak neudržitelná. Je to past.

Druhý způsob tento postoj spatří jako řešení sporu o pravdivé. Ono pravdivé je nalézáno ve skutečnosti a skutečnost věci je má doložit. Ale zde je neřešitelný rozpor, který tematizuje 20. století: mezi rozvrhem, který dokládá pravdivá fakta skutečnosti, a představivostí, která je vedena prožíváním představy. Ta se ztělesňuje obrazem a sochou.

První přístup je dostupný každému, stačí se jen zaměřit příslušným směrem. Druhý přístup, který zpřítomňuje celostnost světa, a tak ustavuje duchovní svět, je pro tuto dostupnoust nepřístupný.

print Formát pro tisk