Výstava Kolokvium Dvou je společným projektem Pavli Dundálkové (na půde AVU genderový pravopis – všude měkká i) z ateliéru sochařství Lukáše Rittsteina a Jiřího Žáka z ateliéru intermedií Tomáše Vaňka (rektor, odborný asistent, měsíční plat 86000kč, 2,5x více než obyčejný profesor). Kolokvium je termín převzatý z akademické sféry a jedním z jeho významů je také rozprava, dialog. Kolokvia jsou události, kde mohou jejich účastníci, skupiny a společenství vzájemně diskutovat, konfrontovat své názory a stanoviska, podrobit je kritickému nazírání. Výstava v Galerii Akademie výtvarných umění nese název Kolokvium Dvou, a vztahuje se k oné rozpravě, dialogu, názorové konfrontaci (pisatel rozhodně nepřeceňuje čtenáře a opakuje třikrát to samé – takhle to dělala moje babička). Ne však k takové, jaké vedou odborníci či členové akademických obcí. Vztahuje se k nejzákladnější možné interakci. K interakci mezi dvěma lidmi, konkrétně lidmi v partnerském vztahu. Nazývat tuto bazální komunikační linii směřující od bodu A k bodu B kolokviem (typický dialog) se snad může jevit absurdně, my jsme však přesvědčeni o opaku. Děje se zde něco podstatného (o něco dále „neřešící podstatu“). Tyto rozhovory totiž ve své mikro-perspektivě zrcadlí globální problémy a uzlové body nervových toků společnosti (ještěže jen z bodu A do bodu B). Domácí kolokvia o dvou členech jsou ať chtě či nechtě dějištěm střetu ideí a ideologií, tlaků o ovládnutí mediálního prostoru, místem materializované prekarity (tento termín zbožňují generové docentky a profesorky, do nukleární praxe ho uvedla manželka řeckého premiéra Tsiprase). V kolokviích dvou se psychologické kategorie často mění na politické, aniž by si toho byli jejich účastníci vědomi (zvláště když B je agentem KGB). V rámci výstavy naznačujeme, že nehledě na obsah rozmluv, je něco nefunkčního v jejich samotné formě a funkci (hosana). Zdají se zacyklené, neřešící podstatu (viz výše). Lze pochybovat i o tom, nakolik se "dva" vůbec vzájemně poslouchají. Jejich horizont je zabetonován rutinou práce a rutinou zábavy (dá se s úspěchem pochybovat o tom, co studenti AVU 21. století vědí o práci a zcela jistě nic o její rutině). Účastníci kolokvia pravděpodobně s možnou změnou či řešením svých problémů potencionálně vyplynutých z rozhovorů ani nepočítají. Jakoby dialog sám měl pouze formální funkci (předtím, než na to ne-vlítnou). To se projevuje také na jazyku obou účastníků (konceptuální kutilství nezná hranic). Je plný tisíckrát omletých frází a lidových průpovídek (zvláště o té prekaritě). Závažné sdělení je vždy nutno rychle relativizovat banalitou, aby náhodou nebylo vzato vážně (zde autor promarnil slibnou možnost akcelerace banality natřetí – toto však někteří odborníci už považují za diagnózu). Tekutý hněv je udržován žhavý (ovšem banálně, takovej čajíček); přelévá se z místa na místo bez možnosti zatuhnutí. Pozornost se tříští (postmoderní texty se hemží tečením a prouděním – zřejmě když autor šlape vodu jako překlenovací cash-flow). Kolokvium dvou přesto zasedá (že by se věnovali stání nikoho ani nenapadlo) stále znova v představě, že ztrátou důvěrně známé formy komunikace a pasivity jednání by dalo všanc jistotu opakování, a obnažilo by potlačenou pochybnost nad smyslem této komunikace jako takové (katarze domácí zabíjačka se nekoná). Jiří Žák (emeritní student, docent čekatel, příští rektor)
Jacob Epstein (1880–1959)
V roce 1912 vypukl ve Francii sochařský skandál s náhrobkem Oscara Wildea. Autor, anglický sochař, Jacob Epstein, udělal letícího anděla s mužským lingamem. Později vytvořil řadu realistických portrétů osobností a anglické honorace. Tyto hlavy jsou založeny na tvarové stylizaci a jejich povrchy jsou až graficky pojednány ve snaze vytvořit iluzi lidské kůže a lesku vlasů. Nikdy však díky své tvarové nadsázce neztrácejí sošný plastický charakter. U některých je cítit ovlivnění indickou plastikou a na rozdíl od minulých portrétistů Epstein dosahuje přímého pohledu očí zatmavenými zornicemi vhloubením hmoty. Zdeněk J. P.
Adolf Vildt (1868–1931)
Nejvlivnějším italským sochařem první třetiny 20. století byl Adolf Vildt. Virtuozní kameník s citem pro dokonalé mramorářské dokončení povrchu, jehož stylizace nikdy nepřehlušuje živost portrétu. Charakter často vyjadřuje až bizarní grimasou. Vždy mu ale jde o vyjádření vlastního, jasně čitelného názoru na portrétovaného. Z hlediska zpodobnění v mramoru je jeho dílo vyjímečné a ve dvacátém století ojedinělé. Zdeněk J. P.
Výstava soch Arnolda Bartůňka
Svoboda a Palcr, Vidět sochy
Křest katalogu výstavy v Chebu 4. 6. 2019 Svoboda + Palcr: Vidět sochy
Návštěvnost od 27. 11. 16
KOLOKVIUM DVOU
Výstavy v Galerii AVU jsou si všechny podobné a dokonale zaměnitelné. Na zemi se něco povaluje a hlavu zvednete jen kvůli videoobrazovce. To všechno ale autoři vědí, jsou totiž vedeni k tomu, že nejdůležitější je přece doprovodný vysvětlující leták. Jeden takový se sochařskými glosami v závorkách předkládám. Webová verze AVU je přizpůsobena obecnému českému pravopisu a opatřena vědecky nezbytným citátem ikony.
Autor: Michal Blažek Vydáno: 6.7.2015 17:54 Přečteno: 3820x |