KOLOKVIUM DVOU

Výstava Kolokvium Dvou je společným projektem Pavli Dundálkové (na půde AVU genderový pravopis – všude měkká i) z ateliéru sochařství Lukáše Rittsteina a Jiřího Žáka z ateliéru intermedií Tomáše Vaňka (rektor, odborný asistent, měsíční plat 86000kč, 2,5x více než obyčejný profesor). Kolokvium je termín převzatý z akademické sféry a jedním z jeho významů je také rozprava, dialog. Kolokvia jsou události, kde mohou jejich účastníci, skupiny a společenství vzájemně diskutovat, konfrontovat své názory a stanoviska, podrobit je kritickému nazírání. Výstava v Galerii Akademie výtvarných umění nese název Kolokvium Dvou, a vztahuje se k oné rozpravě, dialogu, názorové konfrontaci (pisatel rozhodně nepřeceňuje čtenáře a opakuje třikrát to samé – takhle to dělala moje babička). Ne však k takové, jaké vedou odborníci či členové akademických obcí. Vztahuje se k nejzákladnější možné interakci. K interakci mezi dvěma lidmi, konkrétně lidmi v partnerském vztahu.  Nazývat tuto bazální komunikační linii směřující od bodu A k bodu B kolokviem (typický dialog) se snad může jevit absurdně, my jsme však přesvědčeni o opaku. Děje se zde něco podstatného (o něco dále „neřešící podstatu“). Tyto rozhovory totiž ve své mikro-perspektivě zrcadlí globální problémy a uzlové body nervových toků společnosti (ještěže jen z bodu A do bodu B). Domácí kolokvia o dvou členech jsou ať chtě či nechtě dějištěm střetu ideí a ideologií, tlaků o ovládnutí mediálního prostoru, místem materializované prekarity (tento termín zbožňují generové docentky a profesorky, do nukleární praxe ho uvedla manželka řeckého premiéra Tsiprase). V kolokviích dvou se psychologické kategorie často mění na politické, aniž by si toho byli jejich účastníci vědomi (zvláště když B je agentem KGB). V rámci výstavy naznačujeme, že nehledě na obsah rozmluv, je něco nefunkčního v jejich samotné formě a funkci (hosana). Zdají se zacyklené, neřešící podstatu (viz výše). Lze pochybovat i o tom, nakolik se "dva" vůbec vzájemně poslouchají. Jejich horizont je zabetonován rutinou práce a rutinou zábavy (dá se s úspěchem pochybovat o tom, co studenti AVU 21. století vědí o práci a zcela jistě nic o její rutině). Účastníci kolokvia pravděpodobně s možnou změnou či řešením svých problémů potencionálně vyplynutých z rozhovorů ani nepočítají. Jakoby dialog sám měl pouze formální funkci (předtím, než na to ne-vlítnou).  To se projevuje také na jazyku obou účastníků (konceptuální kutilství nezná hranic). Je plný tisíckrát omletých frází a lidových průpovídek (zvláště o té prekaritě). Závažné sdělení je vždy nutno rychle relativizovat banalitou, aby náhodou nebylo vzato vážně (zde autor promarnil slibnou možnost akcelerace banality natřetí – toto však někteří odborníci už považují za diagnózu). Tekutý hněv je udržován žhavý (ovšem banálně, takovej čajíček); přelévá se z místa na místo bez možnosti zatuhnutí. Pozornost se tříští (postmoderní texty se hemží tečením a prouděním – zřejmě když autor šlape vodu jako překlenovací cash-flow).  Kolokvium dvou přesto zasedá (že by se věnovali stání nikoho ani nenapadlo) stále znova v představě, že ztrátou důvěrně známé formy komunikace a pasivity jednání by dalo všanc jistotu opakování, a obnažilo by potlačenou pochybnost nad smyslem této komunikace jako takové (katarze domácí zabíjačka se nekoná). Jiří Žák (emeritní student, docent čekatel, příští rektor)