Žádáme fotografy, kteří dne 17. 11. mezi 13. a 14. hodinou v Praze na Můstku fotili kolportéra časopisu Babylon, který nesouhlasně hlasitě komentoval vystoupení starosty Prahy 1 Lomeckého, poté byv obstoupen policií, jménem zákona vyzván, lehnuv si na zem a byl asi pěti policisty odtransportován mimo shromážděné lidi, kterým ještě stačil rozdat několik Babylonů, aby se přihlásili! Máme zájem o placené publikování fotografií.

Léto s Palcrem

12. července uplynulo 18 let od smrti nejdůležitějšího českého sochaře druhé poloviny 20. století, Zdeňka Palcra. Protože odmítal vystavovat (výjimkou byly pouze tři výstavy – 1960 Praha, 1970 Nová síň, Praha, 1986 Litomyšl), veřejnost neměla a nemá o jeho díle povědomí. Ve stodole ve Zdibech hnije 300 většinou nadživotních soch a to (ne) díky neochotě dědiců zaplatit dědickou daň, která v době Palcrovi smrti ještě platila, dále klasickým nezájmem kulturních institucí i proti sochařsky zaměřené akademické obci.

Autor: Michal Blažek  •  Vydáno: 19.8.2014 20:24  •  Přečteno: 41279x  •  Komentářů: 352

Malebnost nahradí plastičnost a stání

O nástupci profesora Hendrycha ve škole figurálního sochařství na AVU je prý již rozhodnuto.

Autor: Michal Blažek  •  Vydáno: 7.4.2015 10:12  •  Přečteno: 1293x

Soutěž na pomník básníku Janu Skácelovi

Soutěž na pomník básníku Janu Skácelovi do Brna obeslalo 45 snad sochařů.

Autor: Michal Blažek  •  Vydáno: 1.4.2015 9:20  •  Přečteno: 1318x

Pražákův palác, Brno

Brněnský hitlerofil Václav Stratil unudil k smrti Pražákův palác. „Přesně podle mého konceptu“ hlesl dojatý exděkan FAVU, docent, laureát a inkarnovaný oblastní Lžijirous I. 
 

Autor: Michal Blažek  •  Vydáno: 15.7.2015 17:45  •  Přečteno: 1040x

Návštěvnost od 27. 11. 16

Kategorie: 2014 04, K O M E N T Á Ř E, 2014

Muzejní noc

Zdeněk Palcr znovuzrodil v poslední chvíli sochařství a to stáním, vertíkalitou, ztělesněním duchovního světa a zachránil rozplizlou plastičnost – životnost, navzdory suchosti a chladu. MB

V sobotu jsem se připravil na první dekonceptuální akci. Nemohl jsem si nevšimnout toho, že již uplynulo 100 let od Duchampova přinesení banality do veřejného prostoru a to je podle mne již dostatečně dlouhá doba, aby se bez otálení pokročilo dopředu, když už to ještě nikoho nenapadlo.

Tento Duchampův čin zakademičtěl a vyučuje se dokonce hromadně na vysokých školách uměleckého směru. Správně jsem dovodil, že se tyto banality i tamtéž nacházejí v koncentrované podobě a to hlavně v bývalých sochařských ateliérech, které ale nikdo nestačil a nebo z nějakého důvodu nechtěl přejmenovat. O muzejní noci jsem se jal postupovat přesně naopak než Duchamp. Do prostor VŠUMP a zvláště pak sochařského ateliéru skutečně přecpanému banalitami v různém stádiu banalitelnosti jsem vnesl něco smysluplného a to padesát kopii Sochařského zpravodaje č. 1, který jsem tam začal instalovat na exponáty, zdi a rozdávat.

Nikdy nezapomenu na vytřeštěný výraz v očích pána s ježkem, když na jakémsi kubusu politém barvami četl o započetí sochařského džihádu, nebo ženu s hranostajem, která po shlédnutí článku o falšování dějin umění sourozenci Ševčíkovými mi začala pomáhat natírat lepidlo. Dokonce i sám studentský dozor usmívaje se nezasáhl, když jsem nečekaně atakoval jiskřící trivialitou oplývající exponát. (Musím ale po pravdě přiznat, že se sluchátky a tabletem zřejmě člověk strácí ostražitost.) Povzbuzen těmito reakcemi jsem se vydal vylepit Sochařský zpravodaj na záchodovou mísu dámské toalety, kde jsem jakoby náhodou trknul do kolena právě dočůrávající slečny. Už úplně omámen úspěchem jsem sešel k vrátnici, abych tam několik chvil vyčkal jestli mi náhodou někdo nezavolá do telefonního automatu. Po chvíli plné nenápadnosti, jsem si všiml, že ho někdo od doby, když jsem tam před několika lety byl naposledy, odmontoval. Při odchodu jsem si se zájmem přečetl anketní lístek na kterém měli studenti hlasovat v soutěži o nejlepšího kurátora.

 

print Formát pro tisk